Na břehu moře

Mnoho let jezdíme v srpnu do městečka Novigrad na Istrii v Chorvatsku. Je tam spousta krásných míst. Moc rád mám prostor před kostelem, kde je několik starých borovic a dál jsou už jenom lodě v přístavu a moře. V korunách borovic v tomto období nocují hejna špačků, která se ráno při východu slunce budí. Špačci štěbetají jeden přes druhého, čistí si peří a malá pírka jim padají na zem jako listy ze stromů na podzim. Potom se všichni naráz zvednou a odletí pryč a večer se znovu vracejí. Po ránu chodívám na procházky a snažím se tu atmosféru vtěsnat na papír... Představil jsem si že koruny borovic jsou pomyslný ráj - srdce našeho Boha - a špačci jsou lidé...

Pod borovicemi

Sedávám na okraji pod Tvým srdcem Bože. Slyšel jsem to štěbetání, to víření perutí lidských křídel. Pírka z nich se snášela lehce na zem, z korun vysokých borovic. Lidé přelétali z větve na větev, ze stromu na strom, štěbetali mezi sebou a byli šťastní.

Potom odlétli první dva. Adam a Eva. A křídla jim spadla a potom spadli i oni dolů z borovic, dolů z Tvého srdce, dolů ke mě. I ostatní lidé odletěli za těmi prvními dvěma a také padali bez křídel. A Bůh se ráno podíval do svého srdce a nikdo tam nebyl. Štěbetání bylo pryč a v korunách borovic bylo pusté ticho. 

Jakoby Bože z Tvého Trojjediného Srdce odtekla všechna krev. Jakoby Bože z Tvého Trojjediného Srdce zmizel tepající život. Jakoby Bože z Tvého Trojjediného Srdce vyprchaly všechny Tvé sny a touhy. Zůstal jsi ve svém srdci sám, ve své Trojjediné samotě bez svých milovaných dětí.

U kostela ale není ráno vidět východ slunce. Ten je vidět na pláži, kam se chodíváme koupat. Je hezké ráno sledovat východ slunce, jak se světlo odráží na hladině moře... Lze si opět předtavit mnoho...

Odcházím

Bože čekám, čekám až se objeví Tvá touha. Zrcadlí se na vlnách. Hladina ožívá pestrostí postupně sílícího světla. Tvá touha nejde zastavit. Tvá touha nejde zmírnit. Tvá touha nejde utišit. Toužíš po nás celým svým srdcem a chceš abychom to viděli, slyšeli, cítili...

I když na Tvou touhu čekám, tak vír samovolných myšlenek odvádí mé srdce pryč. Mé srdce netouží. Je obaleno světem, je obaleno pohodlím, je obaleno čímkoliv proti Tvé touze...

Tvá touha je tady. Září naplno směrem ke mě. Oslňuje mě a nelze ji nevidět. Ukazuje cestu a hřeje. Je pořád stejná - každé ráno, každý den, každý večer. Je tak všední a stále přítomná, že ji ve svém pohybu nevnímám. Je to pokaždé stejné - Tvá touha a můj chlad.

Proč nedokážu toužit po Tobě, tak jako toužíš Ty po mě? Velmi brzy odejdu z tepla Tvé touhy pryč. Budu se věnovat své každodennosti a Tvá touha mi nepřijde ani na mysl, natož na srdce, natož do srdce... O moji odpověď Bože abys u mě žebral. A já nevím co Ti dám, ale moc toho asi nebude. Už je to zase tady. Zase z Tvé touhy odcházím...